Historický exkurz

Obec Chobot ležící 6,5 km severně od Blatné na západním okraji rybníka Labuť, je jednou z nejmladších osad v okolí. Historie počátku této obce se začíná psát teprve v polovině 18. století a je těsně spjata právě s tímto největším rybníkem na Blatensku.

Povolení ke stavbě rybníka u Střížovic dal král Vladislav II. Jagelonský Zdeňkovi Lvu z Rožmitálu a Blatné již v roce 1492. Tento původní rybník, který byl budován do roku 1503, dostal název Střížovický a jeho hráz byla postavena asi o kilometr blíže k nynější osadě Chobot.

V roce 1514 prodal majitel orlického panství Václav Zmrzlík ze Svojšína hrad Orlík s přilehlými vesnicemi, ke kterým od roku 1418 patřila i osada Myštice Kryštofu ze Švamberka, který byl v té době již majitelem Zvíkova. Tím se obec Myštice včetně právě vzniklého Střížovického rybníka dostala do majetku rodu Švamberků. Teprve po sto letech od stavby Střížovického rybníka byla Krčínovci postavena současná hráz. Vznikl tak rybník o délce 3 km a plochou 107 ha, který údajně dle svého tvaru dostal název Labuť.

Pro tuto lokalitu se však pravděpodobněji stal stěžejním erb a název rodu, který v době stavby nové hráze toto území již skoro 100 let vlastnil. Ústředním motivem erbu Švamberků je bílá labuť v červeném poli. Jméno tohoto rodu Švamberg vychází z německého Schwan, tedy labuť. Proto i název rybníka Labuť bude nejspíše souviset s tehdejšími majiteli tohoto území pány ze Švamberka.

Lokalita Labuť vyskytující se  již od roku 1669 v matričních knihách farního úřadu Pohoří. Na mapě prvního vojenského mapování 1764 – 1768 je zakreslena pod hrází stejnojmenného rybníka.
Lokalita Labuť vyskytující se již od roku 1669 v matričních knihách farního úřadu Pohoří. Na mapě prvního vojenského mapování 1764 – 1768 je zakreslena pod hrází stejnojmenného rybníka.

 

Rybník Labuť je napájen dvěma potoky, a to potokem Kostřateckým, který pramení u Slavětína nedaleko Bělčic a potokem Málkovským, který vzniká z rybníků v okolí Drahenického Málkova. Potok Málkovský před tím, než se jeho voda vlije do Labutě, protéká napříč obcí Chobot. A právě rákosím porostlá místa, kde se oba tyto potoky vlévají do Labutě, takzvané choboty daly zřejmě v průběhu času vzniknout názvu osady která, začala v těchto místech vznikat. Začátkem 18. století žilo v okolních lesích zřejmě pouze několik uhlířů, které povolala blatenská šlechta, aby v okolních lesích pálili dřevěné uhlí a jediná stavení zde byly dvě hájovny postavené v severozápadním konci rybníka.

První písemné potvrzení existence osady zvané Chobot se nachází v dochovaných soupisech poddaných blatenského velkostatku. Poprvé je tato obec zmíněna již v soupisu z roku 1759. Jsou zde zapsáni zřejmě jedni z prvních obyvatel této tehdy teprve vznikající osady. Z textu je zřejmé, že v tomto roce žili v Chobotě tito stálí obyvatelé:
Vít Oulehle, 39 let, jeho manželka Anna 43 let a synové Vít, 10 let Václav 8 let a Jan 5 let. Kateřina, dcera zemřelého Václava Švece 35 let toho času šenkýřka v Chlumu, její sestry Monika 25let v tomto roce ve službě u Chrastila z Nereztců, Lidmila 23 let ve službě u Vlka v Myšticích a jejich bratr Šimon, 33 let.
Martin Kauba, (Kouba) 48 let, jeho manželka Polexina, 27 let a jejich dcera Anna, 7 let.
Matěj Čížek, 37 let, jeho manželka Kateřina 34 let a jejich dcera Veruna 8 let.
V kolonce vdovy a sirotci jsou zapsáni:
Václav, 47 let a Šimon, 42 let, synové Matouše Kauby. Anna 63 letá vdova po Matěji Liškovi a její synové Vít 35 let, toho času na vojně. Jan 33 let, zaměstnán jako pacholek u Beneše v Mačkově a dcera Anyška 20,5 roku přítomná u Lišky ze Skalčan. Posledním stálým obyvatelem byla 40 letá Mařena Czyškowa (pravděpodobně Češková).

Odečteme-li tedy osoby, které žily a pracovaly v době, kdy byl soupis proveden v jiných obcích, žilo v roce 1759 v Chobotě trvale pouhých 16 osob.
Ve stejném seznamu poddaných tentokráte z roku 1765 je zde zaznamenána rodina Adama Klozara, rodina Matěje Čížka, rodina Šimona Ungera, rodina Martina Kouby, Jan Škácha a několik dalších. Celkem tu žilo v roce 1765 dle tohoto seznamu vč. dětí již 24 stálých obyvatel. Na dalším soupisu poddaných z roku 1768 jsou již Adam Klozar a Jan Škácha zapsáni oba jako hajní.
Tomu odpovídá i text v knize Blatensko a Březnicko od slavného blatenského rodáka Josefa Siblíka vydané v roce 1915. Píše se zde doslova toto:
V severozápadním konci rybníka střížovického postavila vrchnost blatenská 2 chalupy hájenské. V přátelském narovnání postoupila roku 1760 vrchnost blatenská obci uzenické v náhradu za zatopené obecní půdy a za ony dvě chalupy na újmu obce postavené les Křikavu a díl lesa řečeného na království. Roku 1772 byly zde již 3 chalupy a dva hajní.
Na mapě prvního voj. mapování z let 1764 – 1768 lze v Chobotě napočítat již 7 popisných čísel. Tyto takzvané Josefské mapy vznikaly tak, že důstojníci vojenské topografické služby projížděli krajinou na koních a jednotlivé detaily zakreslovali podle pozorování terénu. Proto nejsou tyto mapy příliš podrobné. Dá se však usuzovat, že množství budov v jednotlivých osadách je zakresleno relativně přesně.

V průběhu 18. století a počátkem století devatenáctého se obec nestále rozšiřovala. Na pozemkové mapě stabilního katastru z roku 1837 již lze napočítat 21 popisných čísel, z nichž 10 čísel popisných se nacházelo v katastru obce Myštice, 11 čísel popisných se nacházelo v katastru obce Skaličany a ony dvě hájovny patřily do katastru Uzenic. Toto rozdělení obce Chobot na část skaličanskou, myštickou a uzenickou přetrvávalo celé 19. století až do počátku století dvacátého.

Chobot na mapě prvního vojenského mapování z let 1764 – 1768
Chobot na mapě prvního vojenského mapování z let 1764 – 1768

 

Chobot na mapě druhého vojenského mapování z let 1836 - 1852
Chobot na mapě druhého vojenského mapování z let 1836 – 1852

 

Chobot na pozemkové mapě stabilního katastru z roku 1837. Na této pozemkové mapě jsou uvedena ještě původní čísla popisná, před přečíslováním obce, které proběhlo na počátku 20 století.
Chobot na pozemkové mapě stabilního katastru z roku 1837. Na této pozemkové mapě jsou uvedena ještě původní čísla popisná, před přečíslováním obce, které proběhlo na počátku 20 století.

 

V roce 1861 byla na návsi obce vystavěna kaple se zvoničkou a slunečními hodinami, která zde zrekonstruována stojí dodnes.
Jak uvádí kronika obce Myštice, do jejíhož katastrálního území patřila část Chobota, již ve dvacátých letech minulého století, stával na návsi takzvaný chudobinec. Byl společným majetkem obce vahlovické a myštické. Původně byl tento domek majetkem rodiny Pobudů. Jedna z jejich dcer se provdala za Václava Balouna a po jeho smrti ho prodala výše uvedeným obcím.

Lidé se zde živili zpočátku především zemědělstvím a různými druhy řemesel. Koncem 19. století dochází na Blatensku k silnému rozvoji řemesla kamenického a rozvoji místních kamenných lomů, které vznikaly v okolí Chobota a tak se povolání kameníka stalo v této oblasti jedním z nejrozšířenějších. Mnoho pražských a vídeňských domů, mostů i jiných staveb vděčí za svou krásu šikovným rukám chobotských kameníků. Kolem roku 1905 odchází několik chobotských kameníků na Klatovsko, kde se dle zápisů v kronice městečka Kolinec u Sušice podílejí na zakládání nových žulových lomů. Lomy na Kolinecku byly pouze povrchové a nevynášely, byl zde i velký nedostatek kameníků. Proto byl místní nadlesní Němec poslán do jiných lomů, aby prozkoumal jiné způsoby lámání kamene. Na Březnicku se seznámil s majitelem lomu u Černikova Josefem Hajníkem, Tento Josef Hajník odchází na Kolinecko společně s 80 kameníky z Bělčic, Slavětína, Hudčic Chobota a Hošovic. Dle kroniky městečka Kolinec zde i několik chobotských kameníků zakládá rodiny. Oženil se zde 10. 8. 1907 Josef Prokopec z Chobota č. 30, nebo také 30. 6. 1906 Josef Kubát z Chobota č. 18. Lom Smrčí, nedaleko Kolince na jehož zakládání se podíleli tito chobotští kameníci funguje i když v omezené míře dodnes.
V kronice obce Chobot, která zaznamenává její dějiny od roku 1910 do roku 1945 je na několika stranách zaznamenána i tragická událost z roku 1911. Toho roku v pátek 1. září v půl čtvrté odpoledne vznikl v čp. 20 u Františka Šilhavého požár. Zemi toho roku trápilo obrovské sucho a díky jihovýchodnímu větru se požár během hodiny rozšířil na polovinu vesnice. Tohoto podzimního dne úplně vyhořela čísla popisná 5, 6, 7, 13, 14, 18, 20, 26, 29, 30 a 31, celkem tedy zcela vyhořelo 11 chobotských stavení. Dopady této události se znásobily ještě tím, že vlivem toho ročního sucha byla i velká neúroda. Obyvatelé chobotští tuto katastrofu přestáli jen díky pomoci lidí z okolních vesnic. V různých sbírkách přispívali obyvatelé Svobodky, Chlumu, Dobšic, Bezdědovic, Malkova a dalších osad v okolí. V kronice je zmíněna pomoc barona Ferdinanda Hildpranta, který už druhý den po požáru přivezl osobně se svojí chotí do Chobota pytle s moukou a sám je začal rozdělovat mezi postižené. Je zde také zmíněna pomoc drahenického knížete Lobkowicze, Okresního hejtmanství v Blatné, Okresního výboru z Blatné, paní baronky z Pacelic a dalších mnoha lidí. Obnova vyhořelé obce však trvala několik dalších let.

Před první světovou válkou už ale stálo v obnovené obci 33 domů a žilo zde 199 stálých obyvatel. Po vypuknutí první světové války muselo do rakousko-uherské armády narukovat i několik obyvatel Chobota. Bohužel několik z nich se již do rodné obce nevrátilo. K 11. pěšímu pluku v Písku rukují dva kamarádi a sousedé Josef Prokopec z čp. 30 a Václav Brouček z čp. 31. Oba dva se zapojili do bojů v Srbsku a jejich válečné putování skončilo až na hranicích Asie u ruského města Perm na úpatí pohoří Ural, kde začátkem roku 1916 oba padli do ruského zajetí. Josef Prokopec zemřel v jedné z místních evakuačních nemocnic. Václavu Broučkovi se podařilo vrátit domů až několik let po válce. Dalšími obětmi války byli: Vojtěch Vaňáč, Josef Hrubý, který se účastnil bojů v Srbsku, Itálii a nakonec padl červenci 1917 v Rumunsku. Karel Maršík, který padl na bojišti italském v roce 1917.

Dle zápisů v kronice obce Myštice se bojů v první světové válce se také zúčastnili i další občané Chobota. Byl mezi nimi i František Pícha z č. p. 10. V roce 1914 se zúčastnil bojů na ruské frontě, poté byl přeložen k Stanislavi a do Bukoviny. V roce 1918 prošel krvavou ofenzivou v Itálii, kde onemocněl a byl převezen do nemocnice v Čáslavi. Odtud se dostal koncem roku 1918 zpět domů. Strastiplné bylo také vojenské tažení Václava Kadlece z čísla popisného 17. V roce 1914 byl na srbské frontě raněn do ramene pravé ruky. Nějaký čas se léčil v nemocnici v tehdejších Uhrách, odkud byl převezen do Prahy. Poté putoval opět na frontu, konkrétně do města Giuli v Uhrách a odtud na frontu ruskou. Jeho putování skončilo na frontě italské, kde byl podruhé raněn a teprve v červnu roku 1918 jako válečný invalida propuštěn domů.

 

Hasičský sbor

Vzhledem k neblahé zkušenosti z požárem roku 1911 bylo dle zápisu v chobotské kronice na schůzi občanů obce dne 12. února 1925 rozhodnuto o ustavení hasičské čety. Bylo zahájeno jednání s hasičskými sbory Myštic, Uzenic a Skaličan. Jednalo se o tom, který z těchto sborů by byl ochoten tuto četu vycvičit a poskytnout jí alespoň základní vybavení. Jako členové, kteří se zúčastní cvičení se přihlásili – Vaňáč V., Hrubý J., Balík V., Vaňáč Fr., Vaněk J., Převrátil J., Koch V., Brouček V., Brouček K., Koch B., Zelenka J., Šilhavý Jan, Hanzlík V., Koch J., Staněk J. a Koníček J..
9. dubna 1925 se konala v hospodě u Vaňků schůze členů přihlášených k této hasičské četě. Mezi zakládající členy bylo rozděleno první vybavení, které poskytl hasičský sbor uzenický. Jednalo se o 6 obleků plátěných, 2 opasky se sekerkami, 6 pasů stříkačních, 6 přileb obyčejných, 1 přilba hodnostní a 2 píšťaly. Do hasičské čety se dodatečně přihlásil Birhanzl V., Koníček J., a Zelenka Fr..
Na schůzi chobotských občanů 1. června 1925 bylo odhlasováno, že každý majitel čísla popisného věnuje 10 Kč ročně ve prospěch hasičské čety. Na této schůzi se též poprvé hovořilo o možnosti zakoupení stříkačky. Tato první skupina hasičů z Chobota však spadala pod pravomoc sboru uzenického a vedením této čety byl sborem uzenickým pověřen Jan Koníček.

Teprve 29. 4. 1928 byl založen samostatný sbor dobrovolných hasičů Chobot. Starostou sboru byl zvolen opět Jan Koníček, velitelem Josef Češka a jednatelem Václav Koch. Ze 120 tehdejších obyvatel obce bylo 42 členů tohoto prvního sboru.
14. 6. 1928 byla za 8250 Kč zakoupena od sboru uzenického první hasičská stříkačka.
První veřejné hasičské cvičení pořádal tento sbor v Chobotě 16. 6. 1929, kde se k odpolednímu cvičení dostavilo 15 hasičských sborů z okolních obcí a kolem 500 diváků.

Historicky první výjezd tohoto sboru k požáru stodoly v Hostišovicích je zaznamenán 18. 8. 1933.
Dobrovolní hasiči stojí též za založením místního divadelního ochotnického spolku v roce 1933. Ochotníci z Chobota vedeni Václavem Šilhavým vystupovali z různými divadelními hrami po mnoha okolních obcích, kde se jejich představení setkávala vždy s úspěchem a stala se velmi oblíbenými.
15. 12. 1936 byla zakoupena motorová stříkačka od firmy Bohumil Mára s Tábora a to nákladem 45 000 Kč.
Činnost sboru ustala pouze na krátkou dobu po roce 1938 v období druhé světové války.

Chobotská náves rok 1930
Chobotská náves rok 1930

 

Chobot – pohlednice z roku 1930
Chobot – pohlednice z roku 1930

 

Chobot – celkový pohled kolem roku 1940
Chobot – celkový pohled kolem roku 1940

 

V období mezi první a druhou světovou válkou bylo místními zemědělci založeno takzvané strojní družstvo. Šlo o spolek místních zemědělců, kteří společně vlastnili zemědělskou techniku, kterou by si každý sám nemohl dovolit. Jednalo se o mlátičku, secí stroj s 8 cm roztečí, fukar na čištění obilí a další. Někdy v té době byla zřejmě těmito občany také postavena družstevní budova, která dodnes slouží jako požární zbrojnice.
Průběh druhé světové války je popsán na několika stranách chobotské kroniky, která je zakončena památečními zápisy vojáků Rudé armády v červenci roku 1945.

Vojáci rudé armády v létě 1945,před bývalým č.p. 20 nyní čp. 73 pana Suchého.
Vojáci rudé armády v létě 1945,před bývalým čp. 20 nyní čp. 73 pana Suchého.

 

Obec se začala po válce znovu rozvíjet a byla znovu obnovena činnost dobrovolných hasičů.
Dne 29 května 1949 bylo v Chobotě založeno Jednotné zemědělské družstvo, jehož předsedou byl zvolen Václav Koch. Toto JZD hospodařilo na 100 ha půdy a v červnu 1952 se toto JZD přesunulo do Újezda, na bývalý statek Josefa Šímy, který se na pokyn úřadů stěhuje na hajnici do Uzenic a nastupuje práci u Lesní správy v Rožmitále.

Chobotské družstevnice. Horní řada zleva: Němcová, Kochová, ?, Jančarová, Komanová. Spodní řada zleva: Broučková, Hanzlíková, Koníčková.
Chobotské družstevnice. Horní řada zleva: Němcová, Kochová, ?, Jančarová, Komanová. Spodní řada zleva: Broučková, Hanzlíková, Koníčková.

 

V roce 1970 – 1971 byla vybudována za pomoci místních kameníků a finančního přispění místního zemědělského družstva požární nádrž z lámaného kamene.

V roce 1977 prošla rozsáhlou rekonstrukcí bývalá družstevní budova, která dodnes slouží jako požární zbrojnice a společenská místnost.

Povodeň v roce 1987
Povodeň v roce 1987

Společenské a sportovní aktivity

V roce 1997 byl vybudován nový sportovní areál a dětské hřiště. Zde se pravidelně během roku pořádá mnoho sportovních a kulturních akcí. Mezi nejoblíbenější z nich patří už tradiční hasičské závody s účastí mnoha hasičských sborů z okolí, velké oblibě se také těší každoročně pořádaný chobotský nohejbalový turnaj.
23. dubna 2000 byla u tohoto sportovního areálu slavnostně zasazena pamětní lípa.
Akce pořádané sborem dobrovolných hasičů se staly nedílnou součástí života v obci, jak ženské i tak i mužské družstvo dobrovolných hasičů z Chobota se pravidelně umisťuje na předních příčkách místních a okresních soutěží. Účastní se i krajských soutěží v hasičském sportu.
Pravidelně jsou obecním zastupitelstvem pořádány srazy důchodců a rodáků obce, známé jsou každoroční oslavy posvícení a další akce.
V současné době žije v obci 47 trvale hlášených osob. V letních měsících se však tento počet díky místním chalupářům zdvojnásobí. Chybí zde sice některé služby, které jsou ve městech, to je však vyváženo klidným prostředím, krásnou okolní přírodou a hlavně výbornými mezilidskými vztahy a pospolitostí místních obyvatel a chalupářů.

Autor a foto: Petr Jícha

Archivní texty: Helena Křížová