Historický exkurz

Obec Chobot leží 6,5 km severně od Blatné na západním okraji rybníka Labuť. Povolení ke stavbě tohoto rybníka dal král Vladislav II. Jagelonský Zdeňkovi Lvu z Rožmitálu a Blatné již v roce 1492. Tento původní rybník, který byl budován do roku 1503, dostal název Střížovický a jeho hráz byla postavena asi o kilometr blíže k nynější osadě Chobot.

V roce 1514 prodal majitel orlického panství Václav Zmrzlík ze Svojšína hrad Orlík s přilehlými vesnicemi, ke kterým od roku 1418 patřila i osada Myštice Kryštofu ze Švamberka, majiteli Zvíkova. Tím se obec Myštice včetně právě vzniklého Střížovického rybníka dostala do majetku rodu Švamberků. Teprve po sto letech od stavby Střížovického rybníka byla Krčínovci postavena současná hráz. Vznikl tak rybník o délce 3 km a plochou 107 ha, který údajně dle svého tvaru dostal název Labuť.

Pro tuto lokalitu se však pravděpodobněji stal stěžejním erb a název rodu, který v době stavby nové hráze toto území již skoro 100 let vlastnil. Ústředním motivem erbu Švamberků je bílá labuť v červeném poli. Jméno tohoto rodu Švamberg vychází z německého schwan, tedy labuť. Již v nejstarších matričních knihách farního úřadu Pohoří se už od roku 1667 vyskytuje i samostatná osada s názvem Labuť. Ještě na mapách prvního vojenského mapování z let 1764 – 1768 je pod tímto názvem zakresleno několik budov pod hrází stejnojmenného rybníka. Dle záznamů Státního oblastního archivu v Třeboni tato lokalita později zanikla sloučením s obcí Myštice a i její název, stejně jako sousedního rybníka bude zřejmě souviset s majiteli tohoto území pány ze Švamberka.

 

Lokalita Labuť vyskytující se již od roku 1669 v matričních knihách farního úřadu Pohoří. Na mapě prvního vojenského mapování 1764 – 1768 je zakreslena pod hrází stejnojmenného rybníka.
Lokalita Labuť vyskytující se již od roku 1669 v matričních knihách farního úřadu Pohoří. Na mapě prvního vojenského mapování 1764 – 1768 je zakreslena pod hrází stejnojmenného rybníka.

 

Rybník Labuť je napájen dvěma potoky, a to potokem Kostřateckým, který pramení u Slavětína nedaleko Bělčic a potokem Málkovským, který vzniká z rybníků v okolí Drahenického Málkova. Potok Málkovský před tím, než se jeho voda vlije do Labutě, protéká napříč obcí Chobot. A právě rákosím porostlá místa, kde se oba tyto potoky vlévají do Labutě, takzvané choboty daly zřejmě v průběhu času vzniknout názvu osady která, začala v těchto místech vznikat. Traduje se, že před založením obce žili v okolních lesích pouze uhlíři, které povolala blatenská šlechta, aby zde pálili dřevěné uhlí. První dvě stálá lidská obydlí byla v těchto místech vybudována někdy koncem 17. století.

Písemné potvrzení existence osady zvané Chobot se nachází v dochovaných soupisech poddaných blatenského velkostatku. Tato obec je zmíněna již v soupisu z roku 1759. Z textu je zřejmé, že v tomto roce žili v Chobotě tito stálí obyvatelé:
Vít Oulehle, 39 let, jeho manželka Anna 43 let a synové Vít 10 let, Václav 8 let a Jan 5 let. Kateřina, dcera zemřelého Václava Švece 35 let, toho času šenkýřka v Chlumu, její sestry Monika 25let, v tomto roce ve službě u Chrastila z Nereztců, Lidmila 23 let, ve službě u Vlka v Myšticích a jejich bratr Šimon 33 let.
Martin Kauba, (Kouba) 48 let, jeho manželka Polexina, 27 let a jejich dcera Anna 7 let.
Matěj Čížek, 37 let, jeho manželka Kateřina 34 let a jejich dcera Veruna 8 let.
V kolonce vdovy a sirotci jsou zapsáni:
Václav, 47 let a Šimon, 42 let, synové Matouše Kauby. Anna 63 letá vdova po Matěji Liškovi a její synové Vít 35 let, toho času na vojně. Jan 33 let, zaměstnán jako pacholek u Beneše v Mačkově a dcera Anyška 20,5 roku, přítomná u Lišky ze Skalčan. Posledním stálým obyvatelem byla 40 letá Mařena Czyškowa.
Odečteme-li tedy osoby, které žily a pracovaly v době, kdy byl soupis proveden v jiných obcích, žilo v roce 1759 v Chobotě trvale kolem 16 osob.

Ve stejném seznamu poddaných tentokráte z roku 1765, je zde zaznamenána rodina Adama Klozara, rodina Matěje Čížka, rodina Šimona Ungera, rodina Martina Kouby, Jan Škácha a několik dalších. Celkem tu žilo v roce 1765 dle tohoto seznamu vč. dětí již 24 stálých obyvatel. Na dalším soupisu poddaných z roku 1768 jsou již Adam Klozar a Jan Škácha zapsáni oba jako hajní.
Tomu odpovídá i text v knize Blatensko a Březnicko od blatenského rodáka Josefa Siblíka vydané v roce 1915. Píše se zde doslova toto:
V severozápadním konci rybníka střížovického postavila vrchnost blatenská 2 chalupy hájenské. V přátelském narovnání postoupila roku 1760 vrchnost blatenská obci uzenické v náhradu za zatopené obecní půdy a za ony dvě chalupy na újmu obce postavené les Křikavu a díl lesa řečeného na království. Roku 1772 byly zde již 3 chalupy a dva hajní.

Na mapě prvního voj. mapování z let 1764–1768 lze v Chobotě napočítat již 7 popisných čísel. Tyto takzvané Josefské mapy vznikaly tak, že důstojníci vojenské topografické služby projížděli krajinou na koních a jednotlivé detaily zakreslovali podle pozorování terénu. Proto nejsou tyto mapy příliš podrobné. Dá se však usuzovat, že množství budov v jednotlivých osadách je zakresleno relativně přesně.

V průběhu 18. století a počátkem století devatenáctého se obec nestále rozšiřovala. Na pozemkové mapě stabilního katastru z roku 1837 již lze napočítat 21 popisných čísel, z nichž 10 čísel popisných se nacházelo v katastru obce Myštice, 11 čísel popisných se nacházelo v katastru obce Skaličany a dvě čísla popisná se nalézala na katastru Uzenic. Toto rozdělení obce Chobot na část skaličanskou, myštickou a uzenickou přetrvalo až do poloviny dvacátého století.

 

Chobot na mapě prvního vojenského mapování z let 1764 – 1768
Chobot na mapě prvního vojenského mapování z let 1764 – 1768

 

Chobot na mapě druhého vojenského mapování z let 1836 - 1852
Chobot na mapě druhého vojenského mapování z let 1836 – 1852

 

Chobot na pozemkové mapě stabilního katastru z roku 1837. Na této pozemkové mapě jsou uvedena ještě původní čísla popisná, před přečíslováním obce, které proběhlo na počátku 20 století.
Chobot na pozemkové mapě stabilního katastru z roku 1837. Na této pozemkové mapě jsou uvedena ještě původní čísla popisná, před přečíslováním obce, které proběhlo na počátku 20 století.

 

V roce 1861 byla na návsi obce vystavěna kaple se zvoničkou a slunečními hodinami, která zde zrekonstruována stojí dodnes.
Jak uvádí kronika obce Myštice, do jejíhož katastrálního území patřila část Chobota, již ve dvacátých letech minulého století, stával na návsi takzvaný chudobinec. Byl společným majetkem obce vahlovické a myštické. Původně byl tento domek majetkem rodiny Pobudů. Jedna z jejich dcer se provdala za Václava Balouna a po jeho smrti ho prodala výše uvedeným obcím.

Lidé se zde živili zpočátku především zemědělstvím a různými druhy řemesel. Koncem 19. století dochází na Blatensku k silnému rozvoji řemesla kamenického a rozvoji místních kamenných lomů, a tak se povolání kameníka stalo v této oblasti jedním z nejrozšířenějších. V okolí Chobota, v podstatě, ani nebyla možnost výběru jiného povolání než kamenického, a zejména pro děti z chudších rodin mělo toto povolání několik výhod. Výuka bývala většinou bezplatná a učni také dostávali po určité době i nízkou mzdu. Prakticky v každém chobotském stavení se nalézal někdo, kdo pracoval jako kameník či nádeník v některém z okolních lomů.

Mnoho pražských a vídeňských domů, mostů i jiných staveb tak vděčí za svou krásu šikovným rukám chobotských kameníků. Kolem roku 1905 odchází několik chobotských kameníků na Klatovsko, kde se dle zápisů v kronice městečka Kolinec u Sušice podílejí na zakládání nových žulových lomů. Lomy na Kolinecku byly pouze povrchové a nevynášely, byl zde i velký nedostatek kameníků. Proto byl místní nadlesní Němec poslán do jiných lomů, aby prozkoumal jiné způsoby lámání kamene. Zpět na Kolinecko odchází společně s 80 kameníky z Bělčic, Slavětína, Hudčic Chobota a Hošovic. Dle kroniky městečka Kolinec zde i několik chobotských kameníků zakládá rodiny. Oženil se zde 10. 8. 1907 Josef Prokopec z Chobota čp. 30, nebo také 30. 6. 1906 Josef Kubát z Chobota čp. 18. Dalším chobotským kameníkem v Kolinci byl také Matěj Krákora syn chobotského domkáře Václava Krákory a mnozí další. Lom Smrčí, nedaleko Kolince, na jehož zakládání se podíleli tito chobotští kameníci funguje i když v omezené míře dodnes.

23. ledna 1910 bylo na schůzi chobotských občanů rozhodnuto, že se budou veškerá další shromáždění místních obyvatel zaznamenávat. Tohoto dne započala vznikat pamětní kniha, která zaznamenává veškeré dění v obci až do konce druhé světové války.

Dne 1. září roku 1911 došlo v obci k události, která negativně poznamenala život jejích obyvatel na několik dalších let. Toho dne vypukl v obci požár, při kterém byla do základů zničena téměř polovina vesnice. Jediným písemným záznamem o tomto neštěstí je text v obecní kronice. Na následujících řádcích se nalézá doslovný přepis části textu, který zachycuje tuto nešťastnou událost. 

Zápis o požáru, který vznikl ve vesnici naší v pátek dne 1 září roku 1911 odpoledne v 3 1/2 hodině (půl čtvrté odpoledne).
            Dne 1. září r. 1911 dne uvedeného vznikl požár v č. 20 u Františka Šilhavého. Sucho jest toho roku veliké, takže i stromy na zahradách byly uschlé a proto se požár rozšířil během hodiny skorem na půl vesnice. Vítr byl východní a při vzniku požáru se uhnul k jihu, takže byl při požáru jihovýchodní. Hned sousedící s postiženým č. 7, které patří Janu Birhanzlovi se nemohlo uhájit, jelikož byl požár velký, tráva uschlá hořela a vítr hnal oheň přímo na toto stavení. Při tom se oheň přenesl na č. 25, které patří Václavu Broučkovi a že odtud všichni šli k místu postiženému zastal (zastihl) požár pro krátkost času následující vyhořelé nepřipraveny tak, že ze svého skrovného majetku zachránily málo. U zmíněného V. Broučka viděl jeho syn též Václav, kterýž pracoval u souseda a též běžel tam, kde oheň vznikl, že se u nich chytá střecha a nežli se na tu střechu dostal, nemohl oheň udusit. Sousedící k severu č. 14, které patří vdově se sedmi dítkami po † před rokem Václavu Kochovi, Josefě Kochové se chytlo a na to č. 29 patřící Josefu Hrubému, jemuž uhořely i 2 prasata v chlévku, a pak i č. 30 patřící Josefu Prokopci a č. 31 patřící Václavu Krákorovi, tato uvedená čísla vyhořela. Zde sousedící č. 24 a 32 jelikož jsou pokryta taškami a již byla pomoc, se uchránila. Stejně zhoubně působil požár i na straně druhé, kdež vznikl, totiž Vahlovické. Vedle čísla 7 číslo 6 též vyhořelo patřící Josefu Šornovi, že však měl nad světnicí tašky a zděným štítem přehrazenou sýpku, tak mu tato zůstala neporušená. Soused tohoto Václav Zelenka se uhájil, ale oheň se přenesl na číslo 13 náležející Marii Čiperové, provdané vdově po Václavu Balounovi, kteráž bydlí v Uzeničkách a pak na číslo 18 patřící Františku Kubátovi a od tohoto na číslo 5 Františka Hudečka. Vyhořela tedy čísla: 5, 6, 7, 13, 14, 18, 20, 25, 29, 30, a 31 celkem 11 čísel.
            Katastrofa na rok 1911 veliká, protože bylo již vše sklizeno a následkem sucha neúroda, zvlášť v píci pro dobytek bída. Pojištěni na stavení byli všichni a to od 500 K. Na zásoby byla postižených pojistek asi polovina.
            Bída a zmatek z toho neštěstí byla, mnozí říkali, že musí utéct, že nevědí, co si počnou, an nebyla veliká vyhlídka na přispění dobrých lidí, protože následkem tak špatného roku měl každý sám sebou co dělat. Našli se po neštěstí dobří lidé, snášeli z okolních vesnic chleba, mouku, vozili někteří slámu pro dobytek i pan baron Hildebrant Ferdinand se svoji chotí přivezli druhý den v sobotu pytle mouky, chleby a kávu a sami mezi postižené rozdělovali. I o peněžitou podporu se lidé starali a sbírkami, které se konali po obcích k zmírnění bídy, přispívaly. Tak přispěchal brzy po požáru jednatel odboru Nár. Jed. Poš. (Národní jednota pošumavská) z Chluma Oulehle z 51.50 K ze sbírky, kterou v Chlumu podnikl. Ze Svobodky 25. 90K poslali. Dál poslali z Dobšic a Bezdědovic 148,20 K., z Malkova 27,14 K., Teska z Prahy 5K., sestra výbora 220 K., studenti Pazderník z Kostřaty a Jireš z Lučkovic 86 K., Mirovice 10 K., z Kocelovic 7 K., z Bělčic 10 K., Kníže Lobkovic Bedřich 165 K., J. M. paní baronka 30 K., z Pacelic 2K., z Okresního výboru z Blatné 69,84 K., z Březí 15K. Toto došlo výboru J. Češky. Pan farář Černívský Václav Kavták podnikl též sbírky a sebral z obcí a různých far celkem 865,51 K. Taktéž okresní hejtmanství z Blatné (hejtman pan K. Beran) podniklo sbírky a zadalo pro pohořelé v státní podporu, jíž se dostalo v obnosu 800 K. a z obcí sebralo 748.72 K. Občanská záložna z Blatné sama rozdělila mezi pohořelé 120 K. Tak, že dosáhly sbírky a dary obnosu celkem 3546 Korun 95 hal.
            Rozdělováno bylo mezi postižené nestejně, kdož byli pojištěni na zásoby, dostávali méně, a kteří nebyli, dostávali víc. Ač náhledy těch, kteří sbírky rozdělovaly, se shodovaly v tom, že má každý možnost se pojistit na zásoby, přec se uznávali a byly víc pojištěni ti, kteří se pojistit na zásoby dát opomenuly. Tak nejmenší obnos byl na číslo vyhořelé vyplacen 76,63 K. a nejvyšší asi 382,78 K.
            Též povozama okolní rolníci dost dle možností zdarma pomáhaly a tak do zimy měl každý své přístřeší a mnozí docela postaveno a někteří stavěly hospodářské stavení totiž stodoly v roce 1912 a dnes po roce jest již stavba u konce až na stavení paní Čiperové, která nestaví stodolu, světnice neshořela. Ovšem zahrady a stromy a ty ustarané tváře postižených nám stále připomínají hrůzu této přestálé katastrofy. Přečteno na schůzi občanů dne 1. května 1913 a námitek opravných nebylo. Jan Češka výbor.

I když s pomocí různých sbírek a pomoci okolních obcí měla většina obyvatel obce do zimy alespoň provizorní střechu nad hlavou, celková obnova obce trvala dalších několik let.
Před první světovou válkou stálo v obnovené obci 33 domů a žilo zde již 199 stálých obyvatel. Po vypuknutí první světové války muselo do rakousko-uherské armády narukovat i mnoho obyvatel Chobota. Bohužel několik z nich se již do rodné obce nevrátilo. Do Písku k 11. pěšímu pluku jsou okamžitě po vyhlášení mobilizace odvedeni dva kamarádi a sousedé Josef Prokopec z čp. 30 a Václav Brouček z čp. 25. Oběma se podařilo přežít počáteční boje při překročení řek Driny a Sávy v Srbsku. Poté co byl v lednu 1915 písecký 11. pěší pluk přesunut na východní frontu, zúčastnili se také bojů v haličských Karpatech. Oba společně také padli do ruského zajetí. Josef Prokopec zemřel 5. 8. 1916 jako válečný zajatec v ruském zajateckém táboře v Kinešma v kostromské gubernii. Václav Brouček strávil zbytek války v zajateckém táboře Krasno Ufimsk v gubernii permské a domů se mu podařilo vrátit až dva roky po konci války. Dalšími obětmi války byli: Vojtěch Vaňáč, Josef Hrubý z čp. 29, který se účastnil bojů v Srbsku, Itálii a nakonec padl červenci 1917 v Rumunsku. Karel Maršík z čp. 27, který padl na bojišti italském v roce 1917. Bojů první světové války se zúčastnilo i mnoho dalších obyvatel Chobota. Odvedeni byli například také. Josef Liška č. p. 14, Vojtěch Prokopec z č. p. 30. František Pícha z č. p. 10. Ten se v roce 1914 se zúčastnil bojů na ruské frontě, poté byl přeložen k Stanislavi a do Bukoviny. V roce 1918 prošel krvavou ofenzivou v Itálii, kde onemocněl a byl převezen do nemocnice v Čáslavi. Odtud se dostal koncem roku 1918 zpět domů. Strastiplné bylo také vojenské tažení Václava Kadlece z čísla popisného 17. V roce 1914 byl na srbské frontě raněn do ramene pravé ruky. Nějaký čas se léčil v nemocnici v tehdejších Uhrách, odkud byl převezen do Prahy. Poté putoval opět na frontu, konkrétně do Giuli v Uhrách a odtud na frontu ruskou. Jeho putování skončilo na frontě italské, kde byl podruhé raněn a teprve v červnu roku 1918 jako válečný invalida propuštěn domů.

Situace v průběhu první světové války nebyla lehká ani pro civilisty v zázemí. Vzhledem k tomu, že zemědělská produkce klesla až o 40 procent, trpělo obyvatelstvo zejména hladem. Všichni práceschopní muži od 18 do 52 let byli ve válce, a tak zemědělské práce museli vykonávat ženy a mnohdy již osmileté děti. Rakousko-Uhersko potřebovalo zásoby pro vedení války, a proto vyhlásilo takzvané rekvizice. Poměry v obci Chobot za světové války, jsou podrobně vylíčeny v kronice obce, a to v zápisu ze schůze občanů chobotských odbývané dne 21. dubna 1919 ve 2 hodiny odpoledne u p. Vaňka.

Nelze zde také nezmínit jednu velmi důležitou stavbu, která byla započata v tomto poválečném období. Roku 1919 byla zahájena jednání o stavbě nové cesty do chobotského vrchu. Byla započata stavba takzvaných „chobotských serpentýn“. Úprava cesty do chobotského vrchu byla projednávána na schůzi občanů Chobota dne 4. ledna 1920.
V. Vaňáč sděluje, že byla podána žádost k okresní správní komisi o uhrazení části nákladů na úpravu chobotského vrchu a konstatuje, že situace je velice příznivá. V neděli minulou, byli někteří sousedi přítomni prohlídce místa, kudy by nová cesta vedla, a měřením bylo zjištěno, že stará cesta má průměrné stoupání 15 cm na 1 m a nová, že by měla přibližně 4 – 6 cm na 1 m. Po vysvětlení všech okolností rozpředla se debata k věci. I když byla tato zatím polní štěrková komunikace zcela dokončena až po roce 1930, provizorně byla používána již po jejím částečném zprovoznění v roce 1922. To potvrzuje zápis ze schůze chobotských občanů ze dne 22. května 1922. Na tomto shromáždění byly projednávány tyto dva body: Podání žádosti ministerstvu veřejných prací o poskytnutí subvence na stavbu části silnice v chobotském vrchu a zvolení dozorce na provoz nové nedokončené silnice. Za dozorce na provoz na nové cestě do vrchu byl zvolen Václav Vaňáč z Chobota a zmocněn přítomnými občany ku případnému soudnímu stíhání těch, kteří by mu cestu zvlášť poškodili neb stanovených pravidel nedbali.

Hasičský sbor

Vzhledem k neblahé zkušenosti s požárem roku 1911 bylo dle zápisu v chobotské kronice na schůzi občanů obce dne 12. února 1925 rozhodnuto o ustavení hasičské čety. Bylo zahájeno jednání s hasičskými sbory Myštic, Uzenic a Skaličan. Jednalo se o tom, který z těchto sborů by byl ochoten tuto četu vycvičit a poskytnout jí alespoň základní vybavení. Jako členové, kteří se zúčastnili cvičení, se přihlásili: Vaňáč V., Hrubý J., Balík V., Vaňáč Fr., Vaněk J., Převrátil J., Koch V., Brouček V., Brouček K., Koch B., Zelenka J., Šilhavý Jan, Hanzlík V., Koch J., Staněk J. a Koníček J..
9. dubna 1925 se konala v hospodě u Vaňků schůze členů přihlášených k této hasičské četě. Mezi zakládající členy bylo rozděleno první vybavení, které poskytl hasičský sbor uzenický. Jednalo se o 6 obleků plátěných, 2 opasky se sekerkami, 6 pasů stříkačních, 6 přileb obyčejných, 1 přilba hodnostní a 2 píšťaly. Do hasičské čety se dodatečně přihlásil Birhanzl V., Koníček J., a Zelenka Fr..
Na schůzi chobotských občanů 1. června 1925 bylo odhlasováno, že každý majitel čísla popisného věnuje 10 Kč ročně ve prospěch hasičské čety. Na této schůzi se též poprvé hovořilo o možnosti zakoupení stříkačky. Tato první skupina hasičů z Chobota však spadala pod pravomoc sboru uzenického a vedením této čety byl sborem uzenickým pověřen Jan Koníček.
Teprve 29. 4. 1928 byl založen samostatný sbor dobrovolných hasičů Chobot. Starostou sboru byl zvolen opět Jan Koníček, velitelem Josef Češka a jednatelem Václav Koch. Ze 120 tehdejších obyvatel obce bylo 42 členů tohoto prvního sboru.

14. 6. 1928 byla za 8250 Kč zakoupena od sboru uzenického první hasičská stříkačka.

První veřejné hasičské cvičení pořádal tento sbor v Chobotě 16. 6. 1929, kde se k odpolednímu cvičení dostavilo 15 hasičských sborů z okolních obcí a kolem 500 diváků.
Historicky první výjezd tohoto sboru k požáru stodoly v Hostišovicích je zaznamenán 18. 8. 1933.

Dobrovolní hasiči stojí též za založením místního divadelního ochotnického spolku v roce 1933. Ochotníci z Chobota vedeni Václavem Šilhavým vystupovali v různých divadelních hrách po mnoha okolních obcích. Jejich představení se setkávala vždy s úspěchem a stala se velmi oblíbenými. Dodnes někteří pamětníci vzpomínají na představení hry Švanda dudák, které tento ochotnický sbor představil v několika reprízách na venkovním jevišti u zříceniny hradu Křikava v Černívsku.

15. 12. 1936 byla zakoupena motorová stříkačka od firmy Bohumil Mára s Tábora a to nákladem 45 000 Kč.

Činnost sboru ustala pouze na krátkou dobu po roce 1938 v období druhé světové války.

Chobotská náves rok 1930
Chobotská náves rok 1930

 

Chobot – pohlednice z roku 1930
Chobot – pohlednice z roku 1930

 

Chobot – celkový pohled kolem roku 1940
Chobot – celkový pohled kolem roku 1940

 

V období mezi první a druhou světovou válkou bylo místními zemědělci založeno takzvané strojní družstvo. Jednalo se o spolek místních zemědělců, kteří společně vlastnili zemědělskou techniku, kterou by si každý sám nemohl dovolit pořídit. Jednalo se o mlátičku, secí stroj s 8 cm roztečí, fukar na čištění obilí a další. Někdy v té době byla zřejmě těmito občany také postavena družstevní budova, která dodnes slouží jako požární zbrojnice.

Průběh druhé světové války je popsán na několika závěrečných stranách chobotské kroniky. V květnu roku 1945 došlo na Blatensku k setkání americké a sovětské armády, neboť území Blatenska protínala takzvaná demarkační čára. Zatímco v nedaleké Blatné byla přítomna armáda americká, do obce Chobot dorazili někdy kolem 10. května 1945 vojáci Rudé armády. Sovětští vojáci byli ubytováni v hospodě U Vaňků čp. 33 (58) a stravovali se po chalupách u místních občanů. Památeční zápisy vojáků Rudé armády z července 1945 jsou také posledními záznamy v kronice obce, která se započala psát v roce 1910. 

Vojáci rudé armády v létě 1945,před bývalým č.p. 20 nyní čp. 73 pana Suchého.
Vojáci rudé armády v létě 1945,před bývalým čp. 20 nyní čp. 73 pana Suchého.

 

Obec se začala po válce znovu rozvíjet a byla znovu obnovena činnost dobrovolných hasičů. V průběhu roku 1948 proběhla v obci elektrifikace.

Chobot byl také jednou z prvních obcí, kde bylo již 29. května 1949 založeno Jednotné zemědělské družstvo, jehož předsedou byl zvolen Václav Koch. Toto JZD hospodařilo na 100 ha půdy a v červnu 1952 se toto JZD přesunulo do Újezda, na bývalý statek Josefa Šímy, který se na pokyn úřadů musel odstěhovat na hajnici do Uzenic a nastoupit práci u Lesní správy v Rožmitále.

Chobotské družstevnice. Horní řada zleva: Němcová, Kochová, ?, Jančarová, Komanová. Spodní řada zleva: Broučková, Hanzlíková, Koníčková.
Chobotské družstevnice. Horní řada zleva: Němcová, Kochová, ?, Jančarová, Komanová. Spodní řada zleva: Broučková, Hanzlíková, Koníčková.

 

Po zrušení okresu Blatná v roce 1961 se stal celý Chobot i s obcí Uzenice součástí okresu Strakonice. Toho roku došlo také k přečíslování obce. Jednotlivá čísla popisná byla upravena tak, aby číslování chobotských stavení navazovalo na popisná čísla uzenická. Přečíslování se nedotklo pouze domků, čp. 40, 41 a čp. 31 pana Češky, které stály již před tímto datem na území Uzenic.

V roce 1970–1971 byla vybudována za pomoci místních kameníků a finančního přispění místního zemědělského družstva požární nádrž z lámaného kamene.

V roce 1977 prošla rozsáhlou rekonstrukcí bývalá družstevní budova, která dodnes slouží jako požární zbrojnice a společenská místnost.

 

Povodeň v roce 1987
Povodeň v roce 1987

Samostatnou obcí je Chobot od roku 1990 a jeho součástí se stala také osada Újezd u Skaličan.

V roce 1997 byl vybudován nový sportovní areál a dětské hřiště. Zde se pravidelně během roku pořádá mnoho sportovních a kulturních akcí. Mezi nejoblíbenější z nich patří už tradiční hasičské závody s účastí mnoha hasičských sborů z okolí, velké oblibě se také těší každoročně pořádaný chobotský nohejbalový turnaj.

23. dubna 2000 byla u tohoto sportovního areálu slavnostně zasazena pamětní lípa.

Akce pořádané sborem dobrovolných hasičů se staly nedílnou součástí života v obci, jak ženské i tak i mužské družstvo dobrovolných hasičů z Chobota se pravidelně umisťuje na předních příčkách místních a okresních soutěží. Účastní se i krajských soutěží v hasičském sportu.

Pravidelně jsou obecním zastupitelstvem pořádány srazy důchodců a rodáků obce, známé jsou každoroční oslavy posvícení a další akce.

V současné době žije v obci 47 trvale hlášených osob. V letních měsících se však tento počet díky místním chalupářům zdvojnásobí. Chybí zde sice některé služby, které jsou ve městech, to je však vyváženo klidným prostředím, krásnou okolní přírodou a hlavně výbornými mezilidskými vztahy a pospolitostí místních obyvatel a chalupářů.

Autor a foto: Petr Jícha
Archivní texty: Helena Křížová